Slova rozloučení s Ivem Rubíkem

Pondělí, 02 Prosinec 2013 01:00

Text bývalého převora slánského kláštera P. Petra Glogara u příležitosti posledního rozloučení s RNDr. Ivem Rubíkem, starostou města Slaný, který zemřel 25. listopadu 2013. Rozloučení se konalo v klášteře 29. listopadu 2013, za obrovské účasti asi 600 lidí, kteří zcela zaplnili velký refektář, chodby kláštera a někteří zůstali na nádvoří před kostelem.

Vážená paní Rubíková, příbuzní, přátelé a smuteční hosté,

byl jsem požádán, abych jako bývalý převor karmelitánského kláštera v této vážné chvíli vzdal poctu Vašemu manželovi, tátovi a starostovi města Slaný, Ivu Rubíkovi.

Dovolte mi tedy vyslovit několik myšlenek.

Mají-li se v povaze člověka projevit skutečně vyjímečné vlastnosti, musíme mít štěstí dlouhá léta pozorovat, co ten člověk dělá. Není-li v jeho práci ani stopa po sobectví, je-li myšlenka řídící jeho činnost bezpříkladně ušlechtilá a je-li naprosto jasné, že nejen nehledal nikde odměnu, ale dokonce zanechal ve světě i viditelné stopy, ocitáme se – bez nebezpečí, že se zmýlíme – před člověkem vyjímečného charakteru.

V jednom klášteře na hoře Athos, mají mniši takovýto zvyk. Když zemře některý z jejich bratří, všichni se shromáždí v kapitulní síni kolem rakve zemřelého člena komunity. Do hrobového ticha, převor kláštera postupně volá jménem jednoho bratra po druhém a oni odpovědí: „Jsem přítomen!“ Na konec vysloví jméno zemřelého. A nastane ticho. A v tom tichu si každý sám ve své mysli promítá, čím vším pro něj tento bratr byl. Je to prostor k uvědomování si toho, co společně prožili, čím byli vzájemně obdarováni, co se jim podařilo, vybavují si humorné i bolestné události... ale také je to prostor k tichému vyslovení odpuštění toho, čím si vzájemně ublížili... A do tohoto hlubokého ticha představený kláštera zvolá jméno: "Ježíš Kristus!" A všichni zvolají: "Je přítomen!"

Vážení přátelé, téměř patnáct let jsem se mohl z větší či menší blízkosti dívat na život Iva Rubíka a na jeho práci. Obdivuhodná tvořivost! Člověk mimořádného nadání. „Muž, který sázel stromy“, který krok za krokem proměňoval slánskou krajinu, aby se přetvářela v životodárnou zem. A to nejen obrazně, ale doslova. A právem se domnívám, že budeme o dílo jeho života zakopávat. A snad je to tak dobře, abychom si uvědomovali, kým on byl.

Mou hlavou v tuto chvíli prochází téměř neuvěřitelný slet všeho toho, co bylo v těch uplynulých letech v tomto městě vykonáno. Jaké to byly události, které daly tomuto městu život. Ono množství setkání uskutečněných na různých úrovních politických, kulturních a náboženských. Řada uskutečněných plánů i těch, které zůstaly jen v mysli. To vše, co nám pomáhalo přetvářet naši malost, abychom pozvedli hlavu z té své zahleděnosti do sebe samých a podívali se kolem sebe.

Zdá se mi, že jsme mnohé nestačili ani sledovat. Lecos nám proklouzávalo mezi prsty. Několikrát mi zde v klášteře říkal o svých plánech a vizích pro toto město. Bylo v tom možné zahlédnout jakýsi neklid ducha, který jakoby dával tušit, že času není nazbyt. A že úkol, který mu byl svěřen, musí být vykonán. Zdálo se mi, jakoby nějak vnitřně tušil, že čas je jasně vymezen. Že je čas k rození i čas k umírání, čas k boření i čas ke stavění… jak říká Kazatel (Kazatel 3. kapitola). V mnohém, o čem hovořil, co chtěl uskutečnit a co také prosazoval, bylo cosi, co nás v něčem předbíhalo. K čemu jsme my potřebovali ještě dorůst. Zdravě nás provokoval v naší zabydlenosti a v zajetosti kolejí našich představ a očekávání. Nedalo se jen tak přehlédnout velikost jeho lidského ducha.

Zdálo by se, že chci dnes tady a teď z něho utvořit bezchybného a dokonalého člověka. Určitě ne. V každém z nás je prasklina či kaz, každý z nás dělá chyby a dopouští se omylů. Dělal je i on. I on se setkával ve svém životě s křehkostí a zranitelností. A to jak vlastní tak druhých.

Přesto si dovolím říct, že jeho odchod jako pro nás všechny velkou ztrátou. Samozřejmě nejvíce pro jeho nejbližší. Pro mě osobně je to ztráta vzácného člověka. Ale také je to ztráta v rovině společenského a veřejného prostoru tohoto města. Ano, musíme si říct, že jsme ještě nebyli na jeho odchod připraveni. Konec konců, kdy můžeme říct, že jsme dostatečně připraveni na ztrátu blízkého člověka? Nikdy. Přesto, jakoby nám jeho nemoc a strádání přece jen nabídlo čas, abychom se pokusili srovnat krok s jeho životem. A snad bychom se mohli pokusit něco málo dohnat.

Vážená paní Rubíková, ve vašem manželovi jsem se setkal se skvělým a úžasným člověkem. Vzdávám tímto hold nejen jeho životu, ale také i tomu Nejvyššímu. Tomu, který, jak pevně věřím, je Světlem a Životem, tma ani smrt u něho nemají místo. Věřím, že tento Nejvyšší, ho obdivuhobně vymyslel a jedinečným způsobem obdaroval. A že totéž koná i nyní navzdory našemu smutku.

Vážení přátelé a smuteční hosté, když dnes večer, při Slavnosti světla, s jejíž myšlenkou kdysi pan starosta přišel, bude na slánském náměstí nejprve rozsvícen vánoční strom a potom i celé město vystoupí ze tmy do světla, tak snad bychom toto dnešní rozžíhání světla mohli učinit poctou tomuto muži, se kterým se dnes loučíme. A nejen jako symbolický akt, ale i jako osobní rozhodnutí nenaříkat na tmu, ale rozžehnout v temnotě světlo.

A nám všem bych přál, abychom žili, pracovali a milovali tak, že až se s ním jednou znovu setkáme, jsme se nemuseli za nic stydět.

Děkuji Vám.

P. Petr Glogar