Počátek duchovního zasnoubení v "Duchovní písni" sv. Jana od Kříže

Úterý, 27 Únor 2007 01:00

br. Jan Poříz ocd

1. Duchovní rozvoj člověka
Duchovní píseň bývá považována za stěžejní dílo Mystického učitele. Důvodem je, že na rozdíl od ostatních velkých spisů sv. Jana od Kříže, které vždy mluví jen o dílčí etapě cesty, pojednává o celém období duchovního putování člověka1. 

Etapy tohoto putování jsou v zásadě tři: lidské hledání Boha a Boží hledání člověka zahrnující aktivní a pasivní očistění2 jako nezbytný předpoklad setkání; setkání a duchovní zasnoubení; dovršení vzájemného odevzdání (jak je to možné ve stavu putování) v duchovním manželství a očekávání budoucí slávy. 
Těmto etapám duchovní cesty odpovídá i pořadí strof "Písní", které Jan následně komentuje ve svém spisu. Jejich struktura je následující:
1-11: hledání milovaného Snoubence
12-16: setkání milujících
17-26: mystické sjednocení snoubenců
27-31: duchovní manželství
32-34: intimní život duchovního manželství
35-39: touhy a tušení slávy3

 

2. Setkání milujících
Jak již bylo naznačeno v prvních jedenácti (první redakce), popřípadě dvanácti4 strofách (druhá redakce) pociťuje duše často nepřítomnost svého Milovaného, který ji však již zranil srdce5, takže nemůže nalézt oporu a útěchu v ničem mimo něj. Proto ho hledá, prosí, zapřísahá a tak stále roste a zraje její láska k Němu. V "poznámce" k DPB 136 se autor snaží vyjasnit důvod této zakoušené Boží nepřítomnosti: "Příčinou proč duše tolik trpí v tomto čase, je, že čím více se spojuje s Bohem, tím více v sobě pociťuje prázdnotu od něho a tíživé temnoty ve své duši, s duchovním ohněm, který ji vysušuje a očišťuje, aby se očištěná mohla sjednotit s Bohem. Protože dokud Bůh nesešle do duše nějaký paprsek nadpřirozeného světla o sobě, je pro ni nesnesitelnými temnotami, když je jí co do ducha nablízku, protože nadpřirozené světlo zatemňuje přirozené svou přemírou." Tato "léčebná kůra" však není samoúčelná. Tajemným způsobem se v ní projevuje Boží láska a, jak je zdůrazněno především v  Temné noci, do jisté míry platí, že čím hlubší je temnota a bolest, tím hlubší a krásnější bude i světlo, setkání a radost. To je vyjádřeno i v DPB 137: "Avšak u Boha pro jeho nesmírnou shovívavost odpovídají temnotám a prázdnotám duše i útěchy a dary, které jim dává, protože sicut tenebrae eius, ita et lumen eius"8 
Můžeme tedy říci, že duše již žije zahrnována Boží láskou, jen ještě není schopná tuto lásku jako lásku vnímat. Když tedy vstupuje do stavu zasnoubení, neznamená to, že Bůh se ji začíná dávat v  zásadě jinak než doposud, ale znamená to, že už je uschopněná, aby mohla zakusit něco z jeho krásy. Světec k vyjádření této zkušenosti používá obrazu holubice z Noemovy archy: "Jelikož se tato holubice vznášela vanutími lásky nad vodami potopy jejích námah a dychtivostí lásky, které až dosud projevovala, a nenacházela, kde by spočinula svou nohou, při tomto posledním letu, jak jsme řekli, vztáhl soucitný otec Noe ruku svého milosrdenství, vzal ji a vnesl do archy (Gen 8,9) své hluboké lásky."9 
Obraz "soucitného otce Noeho", který vyjadřuje Boha poukazuje na dvě skutečnosti. Za prvé připomíná nauku vyjádřenou již známou větou sv. Augustina "nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě"10, neboť počátkem tohoto spočinutí je právě počátek kontemplativní modlitby, která přivádí k duchovnímu zasnoubení11, a za druhé nám ukazuje, že toto spočinutí, duchovní zasnoubení, kontemplace, jsou čirým Božím darem. Ať se duše namáhá sebevíc, nenachází ho, dokud "soucitný otec Noe" sám nevztáhne ruku a nepřijme ji do bezpečí archy. 
Jan říká, že "v tomto usebrání nalezla duše všechno, po čem toužila, a více, než co je možné říci, a nyní začíná prozpěvovat chvály svému Milovanému vypravováním o velikých věcech, které v tomto sjednocení v něm cítí, a to v následujících dvou písních:

Můj milovaný: hory,
lesní osamělá údolí, 
vzdálené ostrovy,
zvučné řeky,
svist láskyplných větrů,

ztichlá noc
před východem svítání,
umlčená hudba,
zvučící samota,
večeře, jež osvěžuje a naplňuje láskou."12

3. Objasnění chval
Podle Jana je duchovní zasnoubení uvedení do nové životní etapy, proto "již nemluví o utrpeních a dychtivosti, jak to dělala předtím, nýbrž o sdílení a sladkém a pokojném cvičení se v lásce se svým Milovaným, protože v tomto stavu již tamto všechno pominulo."13 Toto optimistické prohlášení však ne zcela koresponduje se zkušeností mnoha duchovních osob i světce samého, proto snad můžeme prohlášení o utrpení, které již pominulo chápat spíše jako charakteristiku celé etapy duchovního života, charakterizované zasnoubením. Zatímco pro předchozí, očistnou etapu, je charakteristické bolestné hledání i utrpení, ač ani v ní samozřejmě úplně nechybí čas radosti, pro toto nové a odlišné období je charakteristická radost a spočinutí.14 
Hlavní novostí je dosud neznámý způsob poznávání Boha, který je charakterizován spíše klidem na straně duše a aktivitou na straně Boží. Světec shrnuje popis tohoto nového poznání a toho co z něj plyne do dvou souvětí: "Duše vidí a zakouší v tomto božském sjednocení hojnost, neocenitelné bohatství, a nachází veškerý odpočinek a osvěžení, po němž touží a rozumí tajemstvím a zvláštním poznáním o Bohu. To je dalším pokrmem z těch, které ji více chutnají a cítí v Bohu strašlivou moc a sílu, a zakouší tam obdivuhodnou sladkost a rozkoš ducha, nachází opravdový klid a božské světlo, a vznešeně zakouší moudrost Boží, které se třpytí v harmonii Božích tvorů a skutků, a cítí se plná dober a odcizená a vyprázdněná ze zla, a především chápe a těší se neocenitelnému občerstvení lásky, které ji utvrzuje v lásce."15
Následně tuto nauku vyjadřuje i symbolickým způsobem prostřednictvím veršů, z nichž některé zde zmíníme:
Jan mluví o Bohu a o všem, co o něm tímto způsobem poznáváme jako o "vzdálených ostrovech", protože, "(Bůh) má v  sobě nejen veškerou vzdálenost nikdy nespatřených ostrovů, ale také proto, že jeho cesty, rady a díla jsou pro lidi velmi vzdálené a nové a obdivuhodné."16 A nejen pro lidi, ale i pro svaté duše a anděly, neboť "v něm pořád vidí tolik novot na základě jeho hlubokých úsudků a děl milosrdenství a spravedlnosti, jež jsou pro ně stále něčím novým a stále víc se diví."17 
Snad je právě toto jakési hlubší proniknutí do "Božího myšlení", pokud je možné tento výraz použít, základem pro - životopisci často zmiňované - světcovo mimořádné "nadání" pro duchovní vedení a jeho schopnost odhalovat doprovázeným osobám skutečnosti a souvislosti, které sami nebyli schopné zahlédnout a pomáhat jim tak nacházet cestu, kterou je vede sám Bůh. 
V následném komentáři verše "svist láskyplných větrů"18 nám světec dává poznat, že toto nové poznání Boha není poznání jakýchsi skrytých informací, či odhalením senzací, ale jde spíše o to, že člověk již známé skutečnosti zjevení pochopí hlouběji, v hlubší rovině svého bytí: "A svistem těchto větrů nazývá velmi vznešené a lahodné poznání Boha a jeho vlastností, které se díky doteku, jež tyto vlastnosti způsobují, přelévá z rozumu do podstaty duše"19..., které se dává "podstata, pochopená a obnažená od případků a klamů; protože se dává rozumu, který filosofové nazývají pasivním, neboli možným, poněvadž jej (duše) přijímá pasivně, aniž by cokoli dělala ze své strany; to je hlavní rozkoš duše, protože je v rozumu, v němž spočívá požitek, jak říkají teologové, kterým je vidění Boha."20 Toto podstatné poznání ve svistu jemného vánku, ucítil také sv. prorok Eliáš na hoře Chorebu.21 
Avšak to, co duše dostává v tomto stavu se liší od dokonalé a jasné blaženosti v nebi. Jan zde aplikuje nauku Dionýsia Aeropagity o kontemplaci, která je v tomto životě "paprskem temnoty", proto je také Bůh, nakolik se ji sděluje, pro duši "ztichlá noc"22, v níž spočívá na "hrudi Milovaného, vlastní a zakouší veškerý klid a odpočinek a nehybnost pokojné noci a dostává v Bohu zároveň propastné a temné božské poznání."...Avšak "o této ztichlé noci říká, že není jako temná noc, nýbrž jako noc před ranním východem, protože tento klid a nehybnost v Bohu nejsou pro duši zcela temným jako temná noc, nýbrž jsou klidem a nehybností v božském světle, v novém poznání Boha, ve kterém je duch sladce klidný, povznesený k božskému světlu."23 Člověk je tedy povznášen z "temnoty přirozeného poznání k  rannímu světlu nadpřirozeného poznání Boha."24 
Myslím, že můžeme říci, že Jan nám zde nabízí dynamickou verzi duchovního putování člověka, které je putováním za světlem, nebo spíše, zvláště v období duchovního zasnoubení a manželství, růstu světla v našem životě. Neboť je to především sám Bůh, Světlo pravé, které má aktivitu a prozařuje stále hlouběji naše srdce a náš život, takže jsme stále více "synové dne." Zatím však "tato samota a božský klid nejsou ani s plnou jasností utvářeny božským světlem ani nejsou ponechány bez jakéhokoli podílu na něm."25
Zde se mi zdá vhodné upozornit na dva možné způsoby nepřiměřené interpretace mystických textů sv. Jana od Kříže. Prvním by bylo chápat texty o klidu, odpočinku, spánku aj. příliš "tělesně", tedy, že jde o jakési nic nedělání. Jan těmito výrazy poukazuje na zakoušené naprosté prvenství Boží aktivity v tomto čase zásnub. Ze strany člověka je odpovědí spíše jakási aktivní pasivita, kdy člověk nechává jednat Boha. 
Za druhé tyto texty nechtějí vyjádřit úplné zapomenutí, nebo dokonce pohrdání běžnými záležitostmi tohoto světa. Víme ze světcova života, že v době, kdy vznikala první redakce Duchovní písně, byl představeným konventu v Granadě a zároveň i vyšším představeným ve svém řádu, což s sebou neslo velké množství praktických starostí. Mimo to byl i vyhledávaným duchovním vůdcem, v době hladu pečuje o chudé, běžně se staral o nemocné spolubratry, pomáhal při stavebních pracích v konventu.
Zdá se mi, že když čteme pozorně text komentáře k 14. a 15. strofě, můžeme v něm naopak objevit náznaky nauky, která je pro Jana velmi důležitá, totiž, že překročením pozemských věcí kvůli Bohu a jejich jistým popřením, objevíme nakonec jejich skutečnou hodnotu. Tak se dozvídáme, že "v oné ztichlé moudrosti začíná duše vidět ve všech tvorech, nejen ve vyšších, ale i v nižších, ... jak každý z nich pozvedá svůj hlas (na) svědectví o tom, co je Bůh, a vidí, že každý z nich po svém velebí Boha."26 
Stejně tak je "sdílení Milovaného" připodobňováno k "večeří, jež naplňuje láskou."27, neboť podobně jako večeře je koncem denní námahy a začátkem večerního odpočinku, tak i toto Boží sdílení je začátkem odpočinku v Bohu. 
Můžeme tedy říci, že zde jde o to, co běžně nazýváme přirozeným poznáním Boha, které je ale milostí pozvednuté, kontemplativní.

 4. Otevřenost pro další růst - duchovní manželství
"Ač jsme řekli, že se v něm (duchovním zasnoubení) duše těší z veškerého klidu a že se jí udílí všechno ostatní, co je možné v tomto životě, má se tomu rozumět tak, že klid je jen ve vyšší části, protože smyslová část nepřestává až do stavu duchovního manželství ztrácet své vady ani zcela podřizovat své síly"...proto je "v duchovním manželství mnoho výhod. Protože v zasnoubení, třebaže se snoubenka těší z tak nesmírného dobra, trpí přesto nepřítomností a nepokoji a nepříjemnostmi ze strany nižší části a ďábla, což všechno přestává ve stavu manželství."28
Vidíme, že pozemské putování je v zásadě nikdy neukončené, nikdy nejsme tak daleko, abychom nemohli být ještě dále.

poznámky:

1 Srv.: Vojtěch od sv. Hedviky, Předmluva k: Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, Kostelní Vydří 2000, s. 5.
2 V Duchovní písni se však autor nesnaží o přesné dělení aktivního a pasivního očišťování. Toto téma je obšírněji pojednáno ve Výstupu na horu Karmel (z hlediska člověka spíše aktivní perspektiva) a v Temné noci (pasivní perspektiva.)
3 Srv.: Vojtěch od sv. Hedviky, Úvod k: Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, Kostelní Vydří 2000, s. 8. Toto pořadí však odpovídá první redakci Duchovní písně. Sám světec pak svůj spis částečně přepracoval, jednu strofu básně doplnil, u jiných změnil pořadí. Protože to však pro komentář k 14-15 strofě není příliš důležité, uvádím původní pořadí, které k základní orientaci stačí. O změně strof: Vojtěch od sv. Hedviky, Úvod, s. 11-14. 
4 Protože pracuji s druhou redakcí Duchovní písně (DPB) budu běžně uvádět pouze pořadí strof druhé redakce.
5 Srv.: DPB 9, s. 26.
6 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 92.
7 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 92.
8 Žl 139,12. "...jako jsou jeho temnoty, tak i světlo je jeho."
9 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 100.
10 Sv. Augustin, Vyznání 1,1.
11 Zde spojuji dvě schémata duchovního rozvoje, která Jan od Kříže ve svých dílech používá. Jednak nauku o nocích (Výstup, Noc), jednak myšlenku duchovních zásnub, která je rozvedena v Písni. Pro studijní účely je přesnější dělení v Vojtěch od sv. Hedviky, Všeobecný úvod ke spisům sv. Jana od Kříže, který je součástí knihy: Sv. Jan od Kříže, Krátké spisy a korespondence, Kostelní Vydří 1998, s. 9-57. Nauka o duchovním rozvoji je na s. 43-54.
12 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 100.
13 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 101.
14 Srv. také pozn. č. 5 na str. 101.
15 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 102.
16 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 104.
17 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 104.
18 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 107.
19 Pro lepší pochopení srov. kratičký náčrt světcovi antropologie v: Vojtěch od sv. Hedviky, Všeobecný úvod ke spisům sv. Jana od Kříže, s. 31-32.
20 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 108.
21 Srv. Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 108.
22 Srv. Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 109 a 112.
23 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 112.
24 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 113.
25 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 113.
26 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 115.
27 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 115.
28 Sv. Jan od Kříže, Duchovní píseň, s. 116.