Dušičky

Úterý, 31 Říjen 2006 01:00

(br. Pavel Michal Pauli ocd)

Podzim je zvláštní období. 
Léto odchází a s ním se vytrácí teplo i světlo. 
Sklízí se zralé ovoce ze sadů 
a z holých strnišť už fouká mrazivý vítr. 
Není slyšet...

ten známý hlahol dětských hlasů ze dvora 
a jindy barevné ulice náhle zešedly a zpustly. 
Přišel čas toho lezavého chladu, dešťů, šera 
a nutno přiznat i naší melancholie. 
A také čas Dušiček, 
obligátních návštěv hřbitovů
a matných vzpomínek obestřených mlhou 
něčeho stěží vyjádřitelného. 
Proč vlastně chodíme na hřbitov?
Zavzpomínat na naše drahé, co byli a už nejsou?
Poupravit hrob - to zvláštní místo, kde odpočívají? 
Kde na nás čekají? 
Kde se v nás bere onen vnitřní budík, 
který nám rok co rok s brilantní přesností připomíná: 
"Je čas. Měla bys tam jít"? 
Je v tom jen povinnost, zvyk, obava, aby mě druzí nepomluvili? 
Nebo krom toho všeho i zvláštně tichá touha, radost, 
že pro něj, nebo možná pro ní, 
můžu ještě něco třeba úplně malého, udělat...?

Všude to listí
Jaké znamení. 
List svěže zelený, plný života, 
dýchající vláhou s kapkami rosy... 
A teď. 
Jemu podobných jsou tu teď stovky, tisíce...
Snad ještě mnohem víc. 
Spadaly ze stromů. 
Odřízly se od životodárné mízy, 
která proudí netušeně v jejich nitru, 
pod kůrou. 
Když je meteš pryč, nebrání se. 
Chápou, že je třeba uvolnit místo životu. 
Stéblu jarní trávy? 
Možná tady kousek vedle vyraší ze země, 
tady mezi hroby...
Kytice na hrobě
Jaká asi byla? 
Proč je těch květin tolik? 
Jsou pestré a tolik druhů. 
Měla je ráda anebo byl její život tak kypící láskou, 
že jí rozdávala na všechny strany? 
Asi ji milovali. 
Jsou vztahy, které nemohou skončit nikdy. 
Jsou věčné, a ani smrt je nerozdělí. 
A jestli tam někde, přece jen... 
ona žije, nemohla na mě zapomenout.
Teplo jejích dlaní nemohlo jen tak zchladnout. 
Vždyť ho stále ještě vnímám.
Ten laskavý pohled jejích očí mě dosud jemně hladí.

Hořící svíce
Je úplně jiná. 
Nic se jí nepodobá. 
Je jako blesk mezi zemí a nebem. 
Je tak malá a přece tak vytrvalá a silná. 
Když její plamínek prozařuje umělým pláštěm, 
připomíná hořící srdce. 
To my jsme ten plamen v jejím srdci živili,
úplně prostými slovy: 
"Mám tě rád. Hodně pro mě znamenáš. 
Jsi pro mě ten jediný, ta jediná. Jak mám bez tebe žít?"
A on či ona plamínek uchovávali a byly dny, 
kdy tak jasně prozařoval ven. 
V tom plamínku vidím její tvář. 
Čeká na mne. 
Bojím se neznáma? Nebo se těším v naději?
Nebeská oblaka
Sousoší andělů s uvadlými křídly,
bezmocně plačících. 
Plastiky Kristů čnících s žehnající pravicí. 
A tolik křížů! 
Těch křížů vyrytých, a ve všech možných podobách. 
Proč? 
Je Bůh tak bezmocný, že nutí svoje posly plakat? 
K čemu je žehnání, když smrt jím nezažehná? 
Je Bůh tak všemohoucí? 
Je Bůh tím, za koho ho máme?
Jsi Bože? 
Jsi blízko našim drahým?

Báseň o naději
Proč se nám tma zdá tolik skutečná? 
Jsou hvězdy iluzí jen proto, že v naději nám září? 
Já měl jsem sen. 
Ovoce zralé a teplem chvěl se vzduch. 
Ulice rozkvetly hlaholem dětí z dvorů.
A všude bylo plno květin tak roztodivných barev. 
A Světla tolik, až oči přecházely. 
Já byl jsem u těch, co z dětství jsem je znal. 
Co odešli a už se nevrátili. 
Vírou jsem hledal je, až v naději je našel. 
Můj domov s nimi nese jméno Láska.

Nevyřízené účty
Moji drazí, 
jestli jste víc, než jen moje pouhá vzpomínka. 
Jestli jste jinak, než dovedu jen pomyslet. 
A jestli pro vás můžu ještě něco třeba úplně malého udělat, 
modlím se k Bohu (k tomu, který překlenuje svět váš i ten můj):

Bože, 
jestli jsi a jestli jsi nám blízko, 
prosím tě za... 
Doveď ho (ji) k plnosti Života pramenícího z tebe. 
Odpusť mu (jí) všechno to zlé, 
čím se tady na zemi provinil(a) 
proti Lásce a proti Pravdě. 
Dovol nám, abychom se vzájemně usmířeni 
mohli spolu navěky radovat u tebe. Amen.