Představení oltáře a úpravy liturgického prostoru

Pondělí, 18 Listopad 2013 01:00

Vážený a milý otče Dominiku,

milí bratři karmelitáni,

vážení a milí pravidelní návštěvníci tohoto kostela,

vážení hosté,

dnešní slavnost s dedikací nového oltáře je výrazným mezníkem při obnově tohoto kostela, který se stal po roce 1989 domovem komunity bratří karmelitánů, kolem kterých se utvořilo živé společenství mladých rodin. Klášter ve Slaném se také stal vyhledávaným místem duchovních cvičení, místem ztišení, soustředění a načerpávání nových sil.

Dějiny kláštera a kostela, jak vidíte kolem sebe, jsou ale o hodně starší a pohnutější. Původní utrakvistický kostel se stal v pobělohorské době domovem františkánů, záhy se proměnil ve významné poutní místo, v centru kostela se ocitla loretánská Svatá chýše a přitahovala poutníky ze široka daleka. Nejvýraznější zlom ale nakonec znamenalo období komunistické totality, hloupost a vandalství podstatně poškodily nejen klášter ale i samotný kostel.

Smyslem a úkolem, který stál a do jisté míry stále stojí před bratry, místním společenstvím a nakonec i námi architekty bylo toto vše sjednotit do nového smysluplného celku, který by spojoval jak vzácné historické dědictví, jeho původní silný vnitřní náboj, tak i rozvíjející se, bohatý současný život.

Přiznám, že nám trvalo tři roky, než jsme nalezli řešení tohoto architektonicko-liturgického hlavolamu. Trvalo tři roky, než jsme nalezli snad přirozenou polohu pro několik málo prvků, které nově vyznačují a ukotvují a sjednocují slavení liturgie v tomto kostele. Za cíl jsme si kladli spojení společenství řeholníků a společenství rodin kolem jednoho pevného oltáře. Zároveň jsme se zamilovali do dynamiky historické podstaty kostela, do jeho polycentrického poutnického charakteru, který však jasně drží pohromadě jednoznačná orientace a nasměrování.

To, co dnes vypadá tak jednoduše, vůbec jednoduché nebylo. Asi byste si nevšimli, že dva barokní oltáře, navíc ty nejstarší dochované, změnily svou polohu. Celé dva roky trvalo, než se podařilo odstranit barokní schod mezi presbytářem a lodí kostela. A radost nad uvolněním prostoru byla korunována tím, že naši intuici potvrdili při odkrytí podlahy nakonec i odborníci: Nic nového jsme vlastně neudělali, „jen“ jsme se vrátili k původní gotické nivelitě presbytáře.

Něco málo k samotnému oltáři. Jak v tomto kostele, mezi těmito mohutnými dominantními prvky vytvořit nový střed, centrální bod? To byla hlavní otázka. Řekli jsme si, že nová menza musí být za prvé přesně umístěná, musí vyjevit skrytý kloub či uzel, který drží loď i presbytář pohromadě. Za druhé: červená je jistě pro oltář výjimečná barva. Ale tady, když se podíváte na hlavní barokní oltář, je doma. My jsme s Helenou Kohlovou měli před očima také jeden z nejkrásnějších obrazů, které tu v Čechách máme: Vzkříšení od Mistra Třeboňského oltáře. Na tomto obraze je Kristus nad zapečetěným hrobem zahalen do tmavě červeného pláště. Do červené mučedníků, ale i do červené králů a vítězů. Červená je základní barva, barva krve, barva života i smrti. Červenou barvu vnímá dítě v matčině lůně jako první, červenou vidíte, když zavřete oči, červená je barva vnitřku člověka. Čerň, která vyrůstá v záhybech tmavě červené, se propadá hlouběji než čerň modré či čerň šedé... V červené se uchovává ona „hrůza zjemnělá krásou“, vzpomínka na událost na Golgotě, která navždy změnila svět. Za třetí je podle nás u oltáře důležité, aby materiál byl vznešený, na výši své doby zcela současný. My zde používáme corian – umělý kámen, který byl vyvinut v laboratořích NASA pro kosmické programy. Ambon jsme pojali jako lehký mnišský pulpit, který nevstupuje do konkurence ani s oltářem a ani s krásnou barokní kazatelnou.

Jako vzácný klenot korunuje celou liturgickou úpravu nový skleněný procesní kříž od předního českého výtvarníka Václava Ciglera a architekta Michala Motyčky. V kostele máme již dvě výrazná ztvárnění ukřižování. Je tu Martinický oltář pocházející ze svatovítské katedrály a barokní ciboriový oltář se sochou Ukřižovaného. Ciglerův skleněný kříž zcela současnými prostředky obohacuje prostor kostela o typ zářícího vítězného kříže, jak ho známe z pozdní antiky či středověkých zlatých křížů posázených drahokamy tzv. crux gemata. Mě osobně fascinuje, jak dynamicky kříž působí právě v pohybu, jak proměňuje vše, co je za ním, jak projasňuje celé své okolí a otevírá před očima každého jednotlivce jiný originální pohled.

Vykradený a poničený hlavní barokní oltář si vyžadoval také uzdravující zásah. Zahojení jizev se ujal malíř Patrik Hábl. A myslím, že se mu podařila obdivuhodná věc. Přetavil poničená místa do náročné krásy, která souzní se zlacenými rokaji a zároveň uchovává paměť drsných událostí, které se tu staly, či dokonce připomíná dramatické životy světců a mučedníků, jejichž relikvie se tu uchovávaly.  Mě osobně se moc líbí, že nejenže šestice obrazů drží pohromadě, ale jakoby za ní a skrze ni vyvstával jeden veliký nový obraz. Tušení toho minulého, ale i tušení toho, co přijde.

Závěrem musím přiznat, že mám opravdu velikou radost, že předsedajícím této slavnosti je právě otec kardinál Dominik Duka. Už více jak deset let totiž spolu vedeme na půdě teologické revue Salve takový dlouhý nekončící rozhovor o možnostech současné architektury a současného umění v sakrálním prostoru. A byl to právě on, kdo mě na této cestě vždy povzbuzoval. Takže jsem rád, že mohu toto dílo, na kterém spolupracovalo tolik lidí – tedy především spolu se mnou Helena Kohlová, Václav Cigler, Michal Motyčka a Patrik Hábl – , symbolicky předat bratrům karmelitánům a celému místnímu společenství rodin právě ve Vaší přítomnosti, otče Dominiku.

Norbert Schmidt, 17. listopadu 2013