Velikonoce v klášteře očima jednoho účastníka

Středa, 27 Duben 2011 01:00

Kdo chtěl, mohl se zúčastnit velikonočního tridua v klášteře. Podmínka byla jediná. Včas se přihlásit a získat souhlas bratří. Povedlo se.

 

Ve čtvrtek v podvečer vcházím vstupní brankou, vypínám mobil, do nedělního poledne přestávám existovat pro okolní svět. Úžasné. Dostávám celu (postel, stůl, židle, lampička). Na stole „program“. První bod večeře. To si nechám líbit. Jednoduché jídlo začíná a končí díkuvzdáním. Přesný, přísný režim, ale takový lidský. Přátelský a družný. Poté večerní mše. Přicházejí lidé i z venku, vrata jsou dokořán. Krásná, zpívaná mše vrcholí umýváním nohou. Celebrující kněz s plnou vážností umývá nohy 12-ti mužům. Je to obřad. Je to závazek. Oboustranný výraz důvěry, úcty, lásky, pochopení. Hlava to bere i nebere. Po mši místní odcházejí, pro nás ještě následují modlitby a rozjímání ve velkém kostele. Po půl hodině chápu, proč je v zimě využíván sporadicky. Můžete mít na sobě co chcete, ta zima si vás najde. Zážitek to je však úžasný. Stres, napětí pomalu odchází a v srdci se rozlévá pomalu, pomaloučku klid a mír. I přes zimu nikdo pryč nespěchá. Lidé pomalu a postupně odcházejí. Je Velké ticho. Nikdo nemluví. Opravdu nikdo.

Spánek. V noci se budím zimou. Prodejci spacáku, který mi tvrdil, že je spacák do 5 stupňů bych zakroutil krkem. Nabaluji ještě deku, přidám pět dřepů a kliků a znovu usínám. Vstávám v šest, hygiena, modlitby, ticho, snídaně v tichu. Vnucuji se na práci do kuchyně. Já, který obchází kuchyni obloukem, toužím po umývání hrnečků, misek a talířů. S úsměvem jsem šeptem odmítnut. Máte svou práci. Jakou? V programu je díra až do oběda. Navrhují klášterní knihovnu a zahradu. V tichu. Samozřejmě. Spát nemůžu, číst nevydržím, mluvit nesmím, rádio, televize, internet není k dispozici. Bloumám po klášteře, po zahradě, v hlavě se mi honí resty, nedodělky, křivdy, rány které jsem dostal i udělil. To je ta práce? Obědem Ticho končí. Žvatlám blbosti jako dítě a jsem šťastný. Konečně práce. Uklízí se, probíhají přípravy a nácviky na liturgii. Sbormistryně láká zájemce na zpívání. Má holka odvahu. Večer liturgie Velkého pátku. Příběh zrady, lidské nenávisti, zloby versus odhodlání k lásce, důslednost v konání dobra až do krajnosti. Příběh znova prožitý díky knězi, sboru i všem přítomným. Večer modlitby a zpěvy ve tmě u kříže a velké ticho. Úchvatné, srdcervoucí dojmy vyvolávají ve mně otázku. Proč? Pro mne? Co je na mne tak zvláštního, abys udělal něco takového? Konečně usínám.

Spím až do rána. Vstávám, již jsem přizpůsoben rytmu života. Funguji jak je požadováno (tedy myslím si to), v hlavě mám čisto, v duši klid a mír. Skvělý pocit. Raduji se ze zpěvu ptáků, z větru, ze sluníčka. Obědem se klášter mění ve včelí úl. Začíná se příprava nedělní ranní mše. Klášter kypí životem. Auta není kam zaparkovat, lidé se ubytovávají, kde to jen jde. Ve studovně vzniká dětská ložnice, knihovnu okupují chlapi. Práce jde od ruky, režim kláštera dodržují krom kojenců všichni. Úderem deváté je ticho. Jen některý z bratrů občas projde, když hledá místo pro příchozí opozdilce.

Ve tři ráno se brány otvírají. Strážce úctyhodných rozměrů vítá první příchozí a budí spáče v autech. Klášter ožívá zvuky budících se lidí. Nikdo nemluví. Sbor okupuje kuchyni. Zpoza dvoje zavřené dveře pronikají zvuky. Podaří se jim transformace vyluzovaných zvuků v libý zpěv? Ve čtyři hodiny osvítí tmavý klášter podpálená hranice uprostřed kláštera. Vigilie začíná. Posvěcení ohně, předání daru ohně všem přítomným rozsvěcuje tváře lidí nejen opticky. Lidé se opravdu probouzejí k životu. Začíná oslava života, která má několik vrcholů, mezi nimi i obřad křtu. Tři a půl společně prožité hodiny přinesly úlevu, lásku i slzy na závěr transformované v ohromující pocit štěstí.

Ivan Kratochvíl

 

fotografie z velikonočního třídení můžete vidět v galerii