Spiritualita tereziánského Karmelu

Pondělí, 16 Listopad 2020 09:19

David Peroutka

Lidé se občas ptají, co znamená výraz „bosí“ karmelitáni. V odpovědi lze poukázat na fakt, že místo symbolického slova „bosý“ se v dějinách Řádu týmž způsobem používala i jiná (odpovídající) adjektiva: „reformovaný“, „tereziánský“ či „kontemplativní“ Karmel. Všechny tyto termíny ukazují k řeholní rodině zformované španělskou mystičkou a řádovou reformátorku sv. Terezii z Avily (1515–1582, rodným jménem Teresa de Ahumada, řeholním jménem Terezie od Ježíše). Ačkoli karmelitánský řád vznikl původně už na přelomu 12. /13. stol. v pohoří Karmel ve Svaté zemi (Palestině), díky životnímu dílu sv. Terezie se v 16. stol. rodí Řád bosých karmelitek a karmelitánů, který bude nadále nositelem nejvýznačnější tradice karmelitánské spirituality. Toto duchovní dědictví bych zde rád stručně představil.

Úvodem

Jak známo, se sv. Terezií spolupracoval na díle reformy sv. Jan od Kříže (1542–1591, rodným jménem Juan de Yepes), duchovní spisovatel, mystik a básník. Tyto dva španělské světce, Terezii a Jana, považují bosí karmelitáni za „svaté rodiče“ svého řádu. Jiné významné postavy téhož duchovního proudu vzešly z Francie. V přítomné stati se kromě bratra Vavřince od Vzkříšení (1614–1691, Nicolas Herman) setkáme především se sv. Terezií z Lisieux (1873–1897, Thérèse Martin, celým řeholním jménem Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře) a sv. Alžbětou od Trojice (1880–1906, Élisabeth Catez), které, ačkoli obě zemřely v mladém věku, zanechaly fascinující písemná svědectví o své duchovní cestě. (Při citování zde budu místo názvů děl zpravidla uvádět jen zkratky; seznam a vysvětlení zkratek najde čtenář dole pod článkem.)
Ve výčtu jmen nyní nebudu pokračovat. Ačkoli jsou dějiny Řádu bosých karmelitek a karmelitánů, a zejména životopisy karmelitánských svatých, čímsi nesmírně zajímavým, ponechám dějepravu i profily osobností víceméně stranou. Úkolem tohoto textu je totiž mířit spíše k samotné podstatě spirituality, kterou jednotlivé postavy Řádu svým životem a svými spisy dosvědčují. Co tedy tvoří onu podstatu? Předběžně lze říci, že je to zřejmě určitá základní transformace duchovního života. Naši svatí ji popisují pomocí různých obrazů: hovoří o cestě pouští k prameni (CV 19,2), nocí ke světlu (TN) či mořem k přístavu (RB 2,3v; srov. ŽT 8,2 a 19,4). Významem těchto symbolů je postupné sjednocení s Bohem jako cesta vnitřního osvobození.