Spiritualita tereziánského Karmelu - Bůh všechno ve všem

Pondělí, 16 Listopad 2020 09:19

Vnitřní svobodu lze ve skutečnosti popsat mnoha různými způsoby. Sv. Jan od Kříže používá nejen termíny „svoboda“ (V 1, 4,6) a „odevzdanost“ (Rady 2), ale též „odpoutanost“ (V 1, 11,5; 3, 20,2), „popření“ (V 2, 7,6), „uprázdněnost“ (V 2, 6,4; PL 3,54), „obnaženost“ (V 1, 3,4; 3, 13,1; 40,2), „chudoba“ (V 1, 13,6; 3, 13,1), „zapomnění“ (DPB 26,2), „osamocení“ (DPB 35,2; PL 3,54), „znicotnění“ (V 2, 7,6), „duchovní čistota“ (V 2, 7,5) či „vyvlastnění“ (V 3, 20,2; VSL 137; PL 3,46).
Neznějí ale výrazy jako „vyvlastnění“, „chudoba“ či „popření“ příliš tvrdě? Opravdu je cílem života o vše přijít? Naše poslední citace ze sv. Terezie (v závěru minulého oddílu) končila popisem vnitřně svobodných lidí: „nechtějí nic a vlastní všechno“. Podobně Jan od Kříže o svobodném člověku píše: „tím, že nemá nic, má vše“ (V 2, 4,5). Ono „vše“ nakonec neznamená pouze a výlučně Boha, vždyť v Bohu je nově nalézáno i vše ostatní, celý svět: „má jsou nebesa a má je i země“, říká Jan od Kříže (VSL 26). Oním „vyvlastněním“ či „popřením“ věcí co do jejich falešného smyslu ve skutečnosti věci neznehodnocujeme, nýbrž získáváme je v jejich pravém smyslu a podstatě. Jan vysvětluje:
„[Nelpěním člověk] získá svobodu ducha (…); získá větší radost a občerstvení ve tvorech (…). Nemůže se z nich [pravdivě] radovat, hledí-li na ně vlastnicky (…). Vyvlastněním věcí nabude jejich jasnějšího poznání a lépe pochopí pravdy o nich, jak přirozeně, tak nadpřirozeně; proto se z nich raduje docela jinak než ten, kdo na nich lpí, má velké a lepší výhody; poněvadž je okouší podle jejich pravdy, zatímco jiný podle jejich lživého zdání (…). Protože z nich tento člověk nemá vlastnickou radost, raduje se ze všech věcí, jakoby je měl všechny; a jiný, který na ně hledí vlastnicky, ztrácí z nich obecně všechnu radost; tento nemá žádnou věc [vlastnicky] v srdci, proto je má, jak říká Pavel, všechny s velkou svobodou“ (V 3, 20,1−3).
Na jiném místě Jan říká totéž v souvislosti se smyslovým vnímáním pozemské skutečnosti:
„Od oka už očištěného od zrakových radostí vzejde duši stonásobná duchovní radost zaměřená na Boha ve všem, co vidí, ať je to božské nebo světské; od sluchu očištěného od sluchové radosti vzejde duši stonásobná duchovní radost zaměřená na Boha ve všem, co slyší, ať je to božské nebo světské; a tak je tomu u ostatních očištěných smyslů. (…) Proto čistému prospívá všechno, vznešené i nízké (…). Člověk s čistým už srdcem nalézá ve všem radostné a lahodné poznání Boha…“ (V 3, 26,5).
Všimněme si významu poslední věty právě citované pasáže. Jinde Jan podobně říká: „Nakolik se duše sjednocuje s Bohem, cítí, že Bůh je všemi věcmi“ (DPB 14-15,5–6). Totéž o Bohu poznala sv. Alžběta od Trojice: „on je celý v každé věci“ (List M. Anglesové z ledna 1906). Alžběta vnímá Boha „skrze vše“ (PU 7,17), a to „vprostřed nejobyčejnějších činností“ (PU 3,8); v Bohu „hlouběji zakořeňuje každou činností, ať už jakkoli obyčejnou“ (PU 8,20). Bůh je „mezi kastroly“, říká sv. Terezie z Avily (ZK 5,8) se svou typickou zemitostí. Opravdu: není potřeba vyhlížet nějaký „smysl života“ kdesi vysoko či v budoucnosti. Je zde. Stačí jen být, kde jsme, činit, co činíme, vnímat, co vnímáme…
V jiném textu Alžběta o své duši říká: „Ach, jak je její život zjednodušený (…)! Vše se pro ni redukuje na jednotu…“ (VNP 8). To mimo jiné znamená i fakt, že duše už není rozchvácená mezi minulost a budoucnost: nezdržuje se u bolestí z minulosti ani nepropadá úzkostem z budoucnosti, neboť žije jednoduše v prostém „nyní“, v přítomném okamžiku. Kristus Alžbětu uvádí do přítomnosti, která splyne s bezčasovou přítomností Boží: „Můj Mistr (…) mě zve žít (…) ve věčné přítomnosti, bez před a potom, ale celou v jednotě mého bytí ve věčném nyní“ (PU 25).
Žít opravdu v přítomnosti pro nás znamená žít v přítomnosti Boží – a žít v přítomnosti Boží nám zas dovoluje plně existovat v přítomném okamžiku. Francouzský bosý karmelitán bratr Vavřinec od Vzkříšení, nevzdělaný klášterní kuchař, nepokládal za podstatné nic jiného. Vše pro něj v tomto smyslu začalo, když mu bylo 18let a jednoho zimního dne, při pohledu na obyčejný strom, pocítil tak mocný vjem Boží přítomnosti, že v něm toto vědomí už provždy zůstalo. „Bylo by omylem domnívat se,“ učí pak bratr Vavřinec, „že by se čas modlitby měl lišit od jiných časů.“ Máme totiž dlít v Bohu „činností v času činnosti, tak jako modlitbou v době modlitby.“ A Vavřincova modlitba „nebyla ničím jiným než vědomím Boží přítomnosti“ (PBP, 4. rozhovor).