Spiritualita tereziánského Karmelu - Mlčení

Pondělí, 16 Listopad 2020 09:19

Našim posledním tématem bude vnitřní ticho, mlčení mysli. Na člověka „rozpuštěného v nicotu“ a sjednoceného s Bohem sv. Jan od Kříže ve své knize Výstup na horu Karmel (2, 7,11) aplikuje slova Žalmu (73,22), která podle (Janem citované) latinské verze znějí: „byl jsem učiněn nicotou a nevěděl jsem“ (Vulg. 72,22). K latinskému nescīvī, „nevěděl jsem“, se Jan vrací o několik kapitol dále (V 2, 14,11 s odkazem na Píseň písní 6,12) – nyní toto sloveso tvoří popis prostého a nepochopitelného duchovního poznání. Třetí výskyt nescīvī pak nacházíme v Janově Duchovní písni. Zde výraz nejprve opět označuje nevyjádřitelné poznání Boha, avšak Jan toto mlčení mysli nechává rozšířit se do oblasti mezilidských vztahů: duchovní „nescīvī“ se stává opakem našich utkvělých myšlenek a úsudků, zejména neustálého posuzování a kritizování:
„Duše (…) nerozumí zlu ani nic neposoudí jako zlé; a uslyší věci velmi zlé a uvidí je svýma očima, a nebude moci pochopit, že jsou takové (…). A tak i ohledně toho již nic nevěděla. Taková duše se bude jen velmi málo míchat do cizích věcí, protože ani na své vlastní se nerozpomíná. (…) [S]etrvává v onom nevědění o ničem…“ (DPB 26,14–15).
Mysl, která umlká před Božím tajemstvím, nemá sklon k přemrštěnému (vnitřnímu) komentování či rozebírání lidských záležitostí. Jinde Jan v tomto smyslu dodává, že si máme uchovat pokojnou mysl „i kdyby se bořil svět“ (Rady 2), totiž svět našich představ o správnosti. A opět ve Výstupu je řeč o snášení nešťastného vývoje situací:
„[T]rápení a zmatky, které vzniknou v duši z neblahých záležitostí a událostí, neslouží k ničemu ani neprospějí ke zdaru těchto případů a záležitostí, ale spíše obvykle uškodí nejen jim, ale i samotné duši. (…) A tak i když je všemu konec a po všem veta a všechno dopadne naruby a opačně, je zbytečné se bouřit, neboť tím se věcem spíš uškodí, než že se jim pomohlo. A nést všechno s klidnou a pokojnou vyrovnaností (…) prospěje duši k mnohému dobru (…). [V]e všech případech, ať jsou sebenepříznivější, máme se spíš radovat než znepokojovat, abychom neztratili větší dobro (…), a to klid mysli a pokoj ve všech věcech, nepříznivých i zdařilých…“ (V 3, 6,3–4).
Ve stejném duchu píše sv. Alžběta od Trojice první dvě kapitolky (resp. první dva „dny“) svého Posledního ústraní (tj. duchovního deníku ze zhruba dvoutýdenních exercicií v posledním roce svého života). Opakuje slovo nescīvī a spojuje ho s vnitřním sjednocením a pokojem:
„‚Nescīvī.‘ Už jsem nic nevěděla“ (PU 1). „Moje Řehole mi říká: ‚V mlčení bude vaše síla.‘ Zdá se mi, že uchovat svou sílu v Pánu, to je působit v celém svém bytí jednotu díky vnitřnímu mlčení…“ (PU 3). „Jak nutná je tato nádherná jednota pro duši chtějící žít zde na zemi životem blahoslavených, tj. bytostí jednoduchých…“ (PU 4) „Tak je tomu s duší, která (…) objevuje svého Boha přítomného, žijícího v ní. Ona pak ze své strany nepřestává být přítomna pro Něho v nádherné jednoduchosti (…). Pak mohou nadejít zvenčí neklidy, zevnitř bouře, může se útočit na její čest: ‚Nescīvī‘! Bůh se jí může skrýt, odejmout jí svou vnímatelnou milost: ‚Nescīvī‘! (…) A duše tak zjednodušená, sjednocená, se stane trůnem Neměnného…“ (PU 5).
Alžbětina zkušenost mlčení nás ovšem vede k tématu modlitby jakožto mlčení. Své přítelkyni Františce o své modlitbě prozrazuje: „neříkám mu ve tvůj prospěch slova, vždyť on mi rozumí lépe [než jak to lze na základě slov], dává přednost mému mlčení“ (VNP 1). Co platí o přímluvné modlitbě, platí tím spíše o modlitbě chvály. Alžbětina duše „upadá (…) do úplného, hlubokého mlčení; do mlčení (…), které je nejkrásnější chválou, neboť se věčně zpívá v lůně pokojné Trojice“ (PU 21). Alžbětin způsob existence – i při všech jejích „obavách“, „radostech“ a „bolestech“ – podstatně znamená hluboké „vnitřní mlčení (…), upokojení, spánek mohutností, jednotu bytí“ (PU 26).
Alžběta se nebojí ani duchovní temnoty a prázdnoty: „…mám se ponořit do posvátné temnoty a tak vytvořit ve všech svých mohutnostech noc a prázdnotu. Tehdy se setkám se svým Mistrem…“ (PU 10). Vždyť ticho a samota nejsou čímsi stísněným, stávají se obzorem bez hranic:
„Když Stvořitel vidí hluboké ticho, které vládne v jeho stvoření, a zahlédne jeho usebrání a vnitřní samotu (…), vyvádí je do nesmírné a nekonečné samoty, na ono ‚prostorné místo‘, o němž zpívá prorok, jímž je Bůh sám: ‚Proniknu do hlubin Boží moci‘ (srov. Žl 71,16). (…) Duše vstoupila do rozlehlé samoty, v níž se Bůh dává pochopit“ (PU 27).
I pro Jana od Kříže je modlitba „mlčením“, „pokojným zklidněním“, „vnitřním pohroužením“ (PL 3,35). Světec říká: „Jedno slovo Otec pronesl, a to byl jeho Syn, a to stále pronáší ve věčném mlčení, a v mlčení mu má duše naslouchat“ (VSL 99).
Je pravdou, že sv. Terezie z Avily kritizovala snahu při modlitbě „nemyslet na nic“ (4H 3,5–6), pokud by to znamenalo pouhé uzavření se do negace, resp. do vlastního úsilí o soustředěné zahánění myšlenek. Avšak na druhé straně světice doporučuje nezůstat stále jen u zbožných úvah a rozjímání (jakkoli i to může být užitečné a požehnané), ale nakonec „přerušit přemítání“ (4H 3,7) ve stavu „utišeného rozumu“ (ŽT 13,22) – což neznamená sebeovládání mysli, ale spíše „neděli“ (ŽT 13,11), prosté spočinutí v Bohu…
Mnozí věřící mívají představu, že modlit se znamená něco konat: novény, korunky či jiné zbožné úkony. Bratr Vavřinec k tomu říká:
„[P]obožnosti jsou pouhými prostředky k dosahování cíle. Když tedy vědomím přítomnosti Boží přebýváme s Ním, který je naším cílem, je zbytečné vracet se k prostředkům…“ (PBP, 4. dopis). „Opustil jsem pobožnosti všech podob i texty modliteb kromě těch, ke kterým mě zavazuje můj stav. Věnuji se pouze setrvávání v Jeho svaté přítomnosti“ (PBP, 6. dopis).