Spiritualita tereziánského Karmelu - Vnitřní svoboda

Pondělí, 16 Listopad 2020 09:19

„Pravá pokora“, o které jsme se před okamžikem dočetli u sv. Terezie z Avily, zahrnuje (podle téže světice) další dvě klíčové ctnosti: svobodu (dosl. „odpoutanost“) a lásku (CV 4,4). Jak může právě z pokory vzcházet svoboda a láska? Abychom to pochopili, je nejprve třeba vidět závratnou hloubku oné pokory. Podobá se bezedné propasti: hlubině naší vlastní nicoty. „Když jsem se snížila do hlubin své nicoty“, říká sv. Terezka z Lisieux, „pozvedla jsem se tak vysoko, že jsem mohla dosáhnout svého cíle“ (totiž lásky, RB 1,3v).
Sv. Alžeběta od Trojice hovoří v návaznosti na starou mystickou tradici o dvou „propastech“, lidské a Boží (vykládalo se tak slovo Žalmu 42: „propast volá propast“). Podle Alžbětina originálního výkladu jsou dvěma propastmi „nic“ a „vše“. Jednou hlubinou je „naše nic“, druhou je „Boží vše“: Alžběta píše: „[P]ropast naší nicoty, naší bídy, se nachází tváří v tvář Propasti milosrdenství, nezměrnosti Božího vše“ (NvV 4).
A Jan od Kříže pod svůj nákres hory Karmel píše:
„Abys došel k bytí vším, nechtěj v ničem něčím být; abys došel k tomu, čím nejsi, máš jít, kudy nejsi. (…) V tomto obnažení nalézá duch svůj odpočinek, neboť (…) je ve středu své pokory.“
A jinde Jan o „duchovním člověku“ zdůrazňuje: „A když bude úplně rozpuštěn v nicotu, což bude nejvyšší pokora, bude uskutečněno duchovní sjednocení mezi duší a Bohem“ (V 2, 7,11).
Opravdu máme nebýt ničím, sami sebe pokorně chápat jako pouhou „nicotu“? Není naopak dobré stát se během života „někým“, tj. v souladu s Božím povoláním nalézat a uskutečňovat své já? Jistěže ano. Ale toto sebenalézání má své fáze a úrovně. Nakonec se musí plně uskutečnit Ježíšovo slovo: „kdo ztratí pro mne svou duši, nalezne ji“ (Mt 16,25). Je třeba své (sebelepší) já ztratit, abychom je opravdu nalezli. Pochopíme-li správně a přijmeme-li svou nicotu, pak platí „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Právě toto Pavlovo prohlášení cituje Jan od Kříže, aby vysvětlil svou zkušenost vnitřního „přetvoření“ v Krista (DPB 12,7–8; viz též V 2, 15,5; DPB 37,6).
I Terezie z Avily, poté co nejprve zakusila přerod duše jako proměnu „housenky“ v „motýla“ (čímž myslí osvobození od strachu, spoutanosti a přílišných lpění; 5H 2), nakonec poznala ještě hlubší osvobození: totiž osvobození od sebe samé k dokonalé odevzdanosti (srov. R 25 z května 1581; 7H 2,1). A tehdy volá: „motýlek umírá (…) s velkou radostí, protože jeho životem je Kristus. (…) Ach živote mého života a podporo, která udržuješ můj život!“ (7H 2,5–6). Podobně Alžběta od Trojice (ve své slavné modlitbě k Trojici) říká, že se stává „lidstvím navíc“, ve kterém Kristus „obnoví celé své tajemství“.
Jsme-li sami ze sebe ničím, je to Pán, kdo nakonec žije a koná v nás a skrze nás. Ale neznamená to snad, že tudíž nebudeme sebou samými? Nikoli, právě naopak. Objasním to na příkladu umění. Umělec není v nejhlubším smyslu originální a jedinečný tehdy, když chce jen předvádět své city, ale když skrze něj mluví to, co jej zároveň nekonečně přesahuje. (Současné práce o „teologii umění“ to ilustrují např. poukazem na dílo Vincenta van Gogha.) Podobně Terezie z Avily (jíž originalita vskutku nechyběla!) byla tím výrazněji a jedinečněji sama sebou, čím více se stávala zpřítomněním Krista v tomto světě.
Na tomto základě se nyní konečně vraťme k výše uvedené Tereziině myšlence, že z pokory vzchází svoboda a láska. Poznáme-li v pravé pokoře hlubinu své „nicoty“, dovolíme tak Pánu, aby v nás a skrze nás žil a působil on, který je „vše“. A on přichází se ctnostmi, které na něm – podle evangelních vyprávění – září nejvíce: jsou jimi právě láska a vnitřní svoboda. Úžasné svědectví o lásce – jakožto Ježíšovu dílu v nás – najdeme např. v posledním z větších rukopisů sv. Terezky z Lisieux. Poté, co dlouho musela pracně snažit o to, aby se jí dařilo projevovat lásku (RC 13–14, 22–23), nakonec (v posledním roce a půl svého života) díky svému přetvoření temnou nocí (RC 3–7) zakusí, že už nemusí o nic usilovat:
„Tento rok, má drahá Matko, mi dobrý Bůh dal milost, abych porozuměla, co je to [blíženská] láska (la charité)“ (RC 11,11v). „Ano, cítím to, když prokazuji lásku: je to Ježíš, kdo ve mně jedná“ (RC 12,12v). „Můj Bože (…), tvá láska mě předcházela od mého dětství, rostla se mnou, a teď je propastí, jejíž hloubku nemohu dohlédnout“ (RC 25,35r).
V té době je už Terezka vážně nemocná, většinou leží a nemůže pro své sestry mnoho dělat. Jak tedy rozdává lásku? V dopisech, které o Terezce psala svým rodičům její sestřenka a spolusestra Marie od Eucharistie (Guérinová), nacházíme řadu takovýchto zmínek:
„Hubne, ale stále je stejně klidná a stále má slovo pro zasmání. Nelze zadržet smích. Pořád musí říkat něco zábavného.“ „Zábavná nemocná: neumí nic než rozesmávat; přestože nemá dovoleno mluvit, aby se nevyčerpávala.“ „Dělá pro nás komedii.“ „Její morálka je pořád stejná: veselost sama, rozesmává všechny, kdo se k ní přiblíží a mluví s ní“ (cituji dle J.-F. Six: Thérèse de Lisieux, str. 398–399).
Jak je něco takového na smrtelném lůžku možné? Zde se od tématu lásky dostáváme k pojmu svobody, která znamená především nelpění na ničem a odevzdanost. Terezka v dopisu manželům Guérinovým (napsaném dva a půl měsíce před smrtí) vysvětluje své rozdávání radosti takto: „Vím, že Vám mé sestry říkaly o mé veselosti. (…) Nebyla bych tak veselá jako jsem, kdyby mi dobrý Bůh neukazoval, že jedinou radostí na zemi je plnit jeho vůli“ (DT 255 z 16. 7. 1897). Právě o této odevzdanosti Terezka podobně hovořila (jen o měsíc a půl dříve) i v jedné své básni:
„Na zemi existuje úžasný strom, jehož kořeny – ó mysterium – jsou v nebi. (…) Jméno tohoto nevyslovitelného stromu je Láska, jeho oblažující plod se nazývá Odevzdanost. Již v tomto životě mi tento plod dává štěstí (…). Na tomto světě mi dává oceán pokoje, v tomto hlubokém pokoji provždy spočívám. (…) Pouze Odevzdanost mě vydává do tvého náručí, ó Ježíši, ona působí, že žiji život Vyvolených. (…) Ne, nic mě neznepokojuje, nic mě netrápí, moje duše dovede létat výše než skřivan. Nad mračny je nebe vždy modré, dotýkám se břehů Božího království“ (P 52).
Tato odevzdanost ale znamená přetvoření v Krista, který v Janově evangeliu říká: „nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (5,30), „sestoupil jsem s nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal“ (6,38). Jestliže chtěla být Alžběta od Trojice „ztotožněna“ (identifiée) s Kristem (NvV 29), znamenalo to opět odevzdanost:
„[N]echci už nic, než jen být s ním ztotožněna. (…) [S]tudujme tento božský Vzor. (…) A na počátku, když [Kristus] přichází na svět, co říká? ‚Celopaly ti nebyly milé, tedy jsem přijal tělo: zde jsem, Bože, abych konal tvou vůli‘“ (NvV 29–30).
Stejně tak v jednom dopise Alžběta říká:
„‚Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.‘ (…) [M]áme se zcela ztotožnit s Ním (…). Je to velmi jednoduché. Náš Pán nám sdělil, v čem je toho tajemství, když nám řekl: ‚Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal‘ (J 4,34)“ (List Marii Anglesové, leden 1906).
Terezie z Avily nás ujišťuje, že „svoboda ducha“, tkví právě v této odevzdanosti. Ta působí, že pak už nemusíme „hledat cestu“, neboť Bůh nás vede (a to i skrze okolní skutečnost, pokud jsme vůči ní svobodně vnímaví, otevření…). Takto odevzdaná a svobodná duše je šťastná a náleží jí „vše“:
„Ó, Pane (…), duše, která je (…) odevzdaná do Vašich rukou (…) nemá zapotřebí sama hledat cesty (…). Vy, můj Pane, si berete na starost, že ji povedete (…). [Takový člověk] v sobě shledal onu tak cennou a vytouženou svobodu ducha (…), ve které se nachází veškeré štěstí, po jakém lze v tomto životě toužit; neboť kdo ji mají, nechtějí nic a vlastní všechno“ (KZ 5, 6–7; srov. též Tereziinu poslední relaci z r. 1581).